400 let Janova Labyrintu

Tento rok pro nás představuje výzvu, neboť uběhlo 400 let od vzniku prvního známého rukopisu díla Labyrint světa a Lusthauz srdce, což v překladu neznamená ráj v srdci, ale potěchu. Přesto se jedná o totožné dílo, které všichni známe jako Labyrint světa a ráj srdce. Málo kdo však ví, že původní příběh, který byl již mnohokrát převyprávěn či vyobrazen, naposledy snad v pohádkové podobě, neobsahoval všechny dnes známé pasáže. 

V původní knize chyběl příběh o selhání krále Šalamouna či o vyprávění o hradu Moudrosti. Tyto kapitoly měly přibýt až během pobytu Jana Amose Komenského v Lešně, kde obrátil svůj kritický pohled na vzdělanost a na vzory v moudrosti, ve kterých však útěchu pro svůj exil nenalezl. Jan Amos se také původně nezmiňoval o mořeplavbě a hrozbě ztroskotání, protože na moře ještě nikdy nevyplul. Co z toho vyplývá? Nahlédněme do Labyrintu, abychom nalezli odpověď po vzoru jeho autora: „Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi, stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jimž se zanášejí, zdála se mi toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti, a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil.“ (Komenský, 1862, s.8) 

V úryvku stejně jako v dopisech Montanovi Komenský uvádí období, kdy své dílo sepisuje. Byl dle své výpovědi mladý, ale měl již nějakou životní zkušenost, a tudíž je záhodno domnívat se, že jej sepsal po svých studiích v Herbornu a Heidelberku, kdy spatřil kus světa. Původní dílo z roku 1623 zmiňuje i kapitolu o vzdělancích, kterým se jako by vysmíval a poukazoval na ně jako na žrouty knih, kteří nepotřebují vlastního myšlení, ale biflování se a zrcadlení myšlenek. Proto má mít také každý student mozek ze rtuti, aby se v jeho hlavě odrážely cizí myšlenky.

V jiné části si prohlédl rodinný život, který jej samotného postihl. Nebo snad byl ním obdařen, když se stále drží v kolektivním povědomí mýtus o šťastném pobytu Komenského na základě jeho manželského svazku? Právě v této pasáži se nám odhaluje samotný autor, který zde přiznává, že si to dokonce vyzkoušel: „…že jsem se jako z žertu na váhu a odtud do pout dostal, a tudíž sám čtvrtý spjatý chodil…“ Vzhledem k roku sepsání díla je jasné, že mluví o svém sňatku s Magdalénou Vizovskou a o svých dvou dětech. To potvrzuje i zmínka o jejich smrti: „…s nimiž já také v kout běže, toť šípové smrti zporážejí mi všech tré…“ (Komenský, 1862, s. 25) My víme, že mu rodina zahynula na konci roku 1621 v Přerově a že ještě v únoru 1622 o tom nevěděl.

Z těchto krátkých úryvků je patrné, že Jan Amos v Labyrintu popisoval svůj život ve Fulneku, kdy se rozhodoval o své budoucnosti a sbíral další zkušenosti. Pro své neštěstí, kterému vše vzalo nalezl útěchu ve víře v Boha, a proto druhou část zakončuje pohledem skrze Boha, který i ona pouta manželství promění v zlaté kruhy. 

Krom známých částí z jeho života se zde objevují i méně známe zprávy, například o jeho učitelské roli ve Fulneku, kde má přeci ležet „smyšlené“ místo, kde učil v přírodě své žáky. Jak se mu v této roli dařilo prozradil v jedné větě: „…Což já tu a tam znamenaje, napomínati jsem některých počal, jak rodičů tak dítek, onyno od oslovského dítek milování a jim folkování vystříhaje, těchto k ctnostem nějakým napomínaje. Ale jsem málo prospěl, kromě že na mne škaredě vzhledáno, úštipkami házeno a někteří i zabití mne hrozili.“ (Komenský, 1862, s. 24) Rozmazlování dětí a zastávání se i těch líných přes jejich nezdary se vyskytovalo i v 17. století a Jan Amos očividně na to tvrdě narazil, ačkoliv právě ona legendární pedagogická dovednost jej měla vyzdvihnout nad jiné v přirozené autoritě „Učitele národů“, dle některých již ve Fulneku.

Jan Amos ve svém díle probere všechny své zkušenosti a jeho poutník, jako by si vybíral, kterou roli uzme. Proto jsme se rozhodli i my výstavu Janův Labyrint, kterou pro vás chystáme od 24. května 2023 pojmout jako obraz člověka na prahu svého života, kdy stojí před spletí cest, které jej dovedou k rozličným profesím a rolím. Stojí před oním „kretenským labyrintem“, do kterého chtě nechtě musí vstoupit. Jeho cesta je však vedena nebo spíše zaváděna Všudybudem s brýlemi Mámení, které vám představíme v podání umělecké výstavy Štěpána Wilkuse. Samozřejmě takto obtížné téma budeme doplňovat tradičními akcemi, které jste od nás zažili v předchozím roce. Máte se na co těšit a my budeme rádi, pokud vám poodhalíme některá zákoutí díla Labyrint světa a Lusthauz srdce.

Petr Chlebec