Bohatá a mnohovrstevnatá literární tvorba Jana Amose Komenského neustále vybízí i pod současným drobnohledem k rozmanitým výkladům. Jedna z jeho nejznámějších prací Orbis pictus (1658), která je známá také pod českým názvem Svět v obrazech, bývá v knižním kontextu označována za univerzální naučný slovník nebo didaktickou encyklopedii. Nicméně i tento spis se podobně jako alegorická dystopie Labyrint světa a Ráj srdce (napsaný 1623, vydaný 1631) nijak nevymyká tematickým a žánrovým vymezením. Přestože se jedná o výkladovou obrázkovou učebnici, právě poutavé popisy jednotlivých prvků světa i jejich ilustrační doprovod posouvají původní pedagogický záměr autora do vypravěčských končin. Čtenář se může ve dvojí rovině slovníkového lexikonu vzdělávat podrobnou popisností, ale souběžně také ponořit do Komenského poutavých vyprávěcích postupů.
Autorův svět je obrazný v názorných ilustracích i různých jazykových formulacích, poznámkách a vysvětlivkách, jimiž seznamuje čtenáře s jednotlivými a za sebou následujícími oblastmi. Jeho kniha je dobrodružným putováním světem od jeho vzniku až po tehdejší současnou barokní epochu v období autorova života a vzniku knihy. Obrazy lze v případě učebnicové publikace vnímat v doslovném i přeneseném smyslu, neboť textová část knihy se vyznačuje vyloženě Komenského slovesnou obrazotvorností. Ačkoliv je Orbis pictus především vzdělávací příručkou, rozvíjí zároveň i literární náznaky beletristického popisu prostředí, postav, předmětů, lidských činností a s nimi spojených dějových situací. Tímto členitým postupem a jednoduchou přehledovou formou se jednotlivá encyklopedická hesla stala pro žáky a studenty poučným výkladem komplexnosti lidstva.

Didaktická encyklopedie jako barokní mapa paradoxů

Podobně jako v jiných filozofických a pedagogických spisech, ani v tomto případě se Komenský nevyhnul různým paradoxům úzce spojeným s barokní literaturou a myšlením. Můžeme bez nadsázky říct, že Orbis pictus je encyklopedickou variací na autorův alegorický román Labyrint světa a Ráj srdce, protože v obou případech je text vystaven na základním motivu putování a detektivním odhalování pozadí lidských profesí, aktivit a činností. Zatímco Poutník (doprovázen Všezvědem Všudybudem a Mámením) se v pesimisticky bezútěšném labyrintu plném intrik, lhostejnosti, strachu a smrti setkává pouze s marností a zklamáním, v tomto případě se vyprávění přesouvá z izolovaného bludiště do rozlehlých končin civilizace. Hlavními a jedinými postavami jsou zde Učitel a Dítě, které mají – podobně jako v Labyrintu – zobecněná a abstraktní jména, ale jejich význam je zde zcela odlišný.
Jestliže Všezvěd a Mámení vyzvou Poutníka, aby v neustálém klamání poznával zidealizované společenství falešných lidí, v úvodu Orbisu se tento dějový motiv stává klíčem ke skutečnému poznání. Učitel vybídne Dítě, aby ho následovalo a učilo se vnímat své okolí skrze vlastní smyslové a praktické dispozice. S oběma postavami se setkáváme pouze na začátku encyklopedického vyprávění a v následujících popisných heslech se již neobjevují. Z dialogu se stává monolog, v němž pedagog vysvětluje školákovi a souběžně i čtenářům fungování světa v jeho rozsáhlém a rozvětveném uspořádání. Komenský zde ovšem zachovává některé charakteristiky příznačné nejen pro jeho předchozí Labyrint, ale také pro literární baroko libující si v paradoxních situacích, naturalistickém popisu nebo motivech smrti. Tyto prvky zde vzhledem k didaktické povaze textu nepřevažují, ale jsou tady zastoupeny.
Přestože nejsou v Komenského jazykové učebnici zmíněna žádná města, místa ani jiné lokality, lze autorovo mnohovrstevnaté putování napříč souhrnným poznáním světa přirovnat k jeho tvorbě map, protože skrze konkrétní prvky mapuje prostor lidského bytí a myšlení. Nejedná se o geografickou, ale myšlenkovou mapu zahrnující přírodní zákony, lidová řemesla, společenskovědní obory, volnočasové aktivity, abstraktní filozofické postřehy i náboženskou mystiku. Baroknost se ve knize často projevuje u slovníkových hesel, u nichž se autor zastavuje podrobněji a otevřeně bez příkras popisuje jejich ryzí podstatu. V těchto případech se naučné vyprávění paradoxně staví do protikladného kategoriálního vymezení, kdy je čtenář vystaven otázce, zdali jsou tyto konkrétní pasáže určené dětskému vnímání. Naturalismus tady odráží Komenského letité zkušenosti, které zažíval během svých cest a útěků.
Jazyková učebnice, v níž autor paralelně představuje jednotlivá slova a výrazy v češtině, latině a němčině, zahrnuje rovněž autobiografické prvky, jimiž zprostředkovává čtenáři svůj vlastní životní odkaz. Ty se skrývají právě v otevřené popisnosti i moralistických postojích opírajících se o přísně stanované etické principy. Jiným barokním rysem Komenského slovníkové didaktiky jsou opakující se odkazy na antickou mytologii nebo pohanskou kulturu, které v některých částech knihy spoluvytvářejí mysteriózní a dobrodružné pozadí. Vedle objektivní roviny sledující didaktický výklad světa se uchyluje také k náboženské mystice, prorockým pověrám, subjektivnímu moralizování, teologickým poučkám i selektivním doporučením. Vzájemným prolínáním různých formulací textu se jeho encyklopedie místy přibližuje symbolické alegorii, liturgickému kázání nebo religiózní moralitě.

Pansofická vize poznání světa i lidské krutosti

Shodné myšlenkové charakteristiky Labyrintu s Orbisem nalezneme i v Komenského životním projektu pansofické školy, ačkoliv na něm začal podle historických výkladů pracovat až mnohem později od napsání labyrintního dobrodružství. V putovních příhodách Poutníka i vzdělávacích cestách Učitele a Dítěte se hrdinové vydávají cestou poznávání univerzálnosti světa. Jestliže v prvním případě volí autor pesimistické procitnutí spojené s deziluzí z utopie, v souvislosti s jazykovou encyklopedií nahlíží na získávání poznatků s větším odstupem od filozofických a zejména etických postojů. Zatímco moralizující Poutník se nachází v chaotickém městě-labyrintu bez pevného společenského řádu, Učitel s Dítětem naopak otevírají dveře do jednotlivých oblastí s uspořádaným jazykovým systémem. Civilizační chaos zobrazený v Labyrintu se později v Orbisu proměnil ve vzdělávací soustavu.
Sám Komenský považuje v úvodu své práce ilustrace a obrazový doprovod jako klíčový vizuální prvek vedoucí ke smyslovému a rozumovému pochopení rozmanitosti a komplexní šíře světa. Třebaže počátky vědecké psychologie jsou úzce spojeny s obdobím 19. století, objevovaly se pokusy definovat psychologické procesy v lidské mysli v průběhu historie již mnohem dříve. Všímá si jich také Komenský jak v úvodu, kdy poznamenává, že rozumovému vnímání předchází smyslové, tak i v některých následujících slovníkových heslech. Poukazuje například na princip lidské paměti a všímá si rovněž i snů, které pokládá za odpočinek od smyslových vjemů. Touto jednoduchou formulací se náznakově dotkl snové symboliky a nevědomých dějů. Ty mnohem později objevil a rozvedl Sigmund Freud ve svém klíčovém objevu na přelomu 19. a 20. století, pro něhož zavedl pojem psychoanalýza.
Psychologické vnímání světa, jakkoliv bychom nemohli toto označení v 17. století použít, nebylo Komenskému vůbec vzdálené a zcela platí, že některé jeho vypravěčské nástroje připomínají budoucí surrealismus. Snová symbolika je zastoupena například v Labyrintu světa a Ráji srdce, a to nejen v neustále se střetávajících významových paradoxech, ale také v iracionálních popisech některých dějových událostí. Líčení dramatické plavby na lodi plující ve městě-labyrintu odnikud nikam představuje Komenský jako absurdní fantasmagorii, v níž rozbíjí jakoukoliv logiku. Jedná se o cestu ze snu do dalšího snu, neboť celý apokalyptický příběh rámují temné alegorické a dystopické vize civilizace v budoucnosti. Koráb s nemorálními lidmi uhánějící po rozbouřených mořských vlnách zároveň funguje jako krátká snová epizoda zcela vytržená z celkového vyprávění o putování labyrintem.
Vrátíme-li se ke Komenského naučnému jazykovému slovníku a již zmíněné otevřenosti ve vystihování některých prvků, zjistíme, že některé kapitoly přes svůj encyklopedický záměr obsahují autobiografické náznaky a odrážejí osobní autorovy zkušenosti s lidskou krutostí, každodenním násilím i náboženským běsněním během třicetileté války. V Orbisu se tyto chmurné obrazy metaforicky skrývají především v kapitole Trestání zločinců. Komenského popis nelidských praktik během mučení, poprav a zabíjení vyjadřuje nejen dobu barokního temna, ale zrcadlí i charakter barokní literatury nacházející zalíbení v hromadění hrůzných, krutých a krvavých výjevů. S tímto rysem se můžeme setkat v již několikrát zmíněném Labyrintu, kde násilí a smrt představují pevnou složku ponuré vize lidstva. Slovníková učebnice je uvádí do didaktických souvislostí jazykového poznávání světa.

Dobrodružné putování k univerzální vzdělanosti

Ačkoliv se zdá, že se Orbis pictus svou didaktickou a encyklopedickou povahou zcela vymyká konkrétním žánrovým vzorcům, má naopak a opět paradoxně silné ukotvení v literárně beletristických prvcích. Dialogický úvod do výpravného putování slovníkovými hesly je založený na jednoduché zápletce, kdy Učitel předává Dítěti abecedu představující vstupní základ pro jeho vzdělávací cestu jednotlivými tématy, obory a oblastmi lidského vědění a poznání. Dramatická linka rozhovoru mezi oběma postavami obsahující náznaky napětí v dětské zvědavosti se následně posouvá do dobrodružné encyklopedické cesty doprovázené ikonografickými ilustracemi. Napětí charakteristické pro detektivní příběhy zde tentokrát nevychází z popisu jednotlivých témat, ale z nepředvídatelné skutečnosti, k jakým dalším oblastem Komenský během listování své hrdiny a čtenáře přivede.
Autor v úvodu knihy poznamenává, že zejména chlapci nacházejí již od raného dětství zalíbení v obrázcích, což v přeneseném významu do současné řeči můžeme vztáhnout ke knižním ilustracím. Odtud Komenský odvíjí pedagogické dobrodružství spojené s napínavou cestou za smyslovým a racionálním poznáním fauny a flóry a lidstva i jejich charakteristikami, zákony a pravidly. Prozaické znaky jazykové učebnice jsou naznačeny v jejích literárně vytříbených popisech i slovních a větných formulacích. Přestože se jedná o didaktiku, tak se kniha nevyhýbá ani odkazům na antickou mytologii a alegorickou mystiku, když začleňuje do přírody také bájná fantaskní zvířata jako jednorožce, draky, bazilišky a létající ryby. Dobrodružný rámec naopak rozvíjí v exotickém vykreslení krokodýla, jehož kategoricky začleňuje mezi nebezpečné tvory a označuje za „ukrutnou a loupeživou šelmu v řece Nilu“.
Jinou dobrodružnou etudou, o níž jsme se již zmínili výše v souvislosti se snovým charakterem plavby v Labyrintu je opět dramatické líčení cesty lodí střetávající se s ničivou bouří a zkázou. Zatímco v temné dystopii o chaotické civilizaci má tento výjev fantaskní povahu, v tomto případě se Komenský uchyluje převážně k realistickému popisu a dobrodružně pojatému vyprávění, které má i v encyklopedické zkratce epický charakter dnešní katastrofické podívané. V jiných kapitolách Pocestný a Jezdec se zase jedná z pohledu barokního myslitele o charakteristiky tehdejšího putování a cestování, které můžeme optikou současného čtení nahlížet jako dobrodružný jazyk. Podobně jako Labyrint i Orbis pictus postupně procházel rozmanitými polohami čtenářského vnímání a dnes můžeme barokní slovník skrze literární a žánrové vzorce interpretovat i zcela odlišně od doby jeho vzniku.
Barokní paradoxnost Komenského učebnice je tentokrát založena na vzájemně se prolínající tezi a antitezi vůči literatuře faktu a didaktické povaze naučného slovníku. Ačkoliv autor zamýšlel napsat vzdělávací encyklopedickou příručku pro děti, která mívá zpravidla objektivní výklad jednotlivých hesel, zabíhá zároveň do subjektivních a hodnotících pohledů na některá témata. Protikladnost popisovaných charakteristik se v některých případech projevuje také v boření hranic mezi realitou a fantastikou, což můžeme vysledovat například v začlenění fantaskních zvířat mezi skutečné živé tvory. Současné čtení Komenského jazykové učebnice je souběžně třeba vnímat optikou barokní filozofie a literatury, v nichž tvoří alegorická symbolika a myšlenkové paradoxy pevnou součást tehdejšího kulturního světa. Tento rozpor je patrný zejména v kontextu povahy a vývoje autorovy komplexní literární tvorby.

Na závěr naučné výpravy slovníkovými hesly

Porovnání dvou Komenského zdánlivě odlišných knih Orbis pictus a Labyrint světa a Ráj srdce rozkrývá skutečnost, že mnohé autorovy práce jsou si v určitých pohledech podobné a s odstupem času na sebe navazují nebo se vracejí již k dříve formulovaným myšlenkám. V jiných případech, jako třeba ve výše uvedeném srovnání, můžeme vysledovat nové tematické či žánrové variace na spisy, které od sebe dělí různé časové odstupy od doby jejich vzniku. Současnost nabízí čtenáři interpretovat Komenského literární tvorbu také na základě jiných podnětů než historických, jazykových nebo didaktických souvislostí. Mnohé autorovy spisy se svou beletristickou, prozaickou i poetickou povahou nijak nevymykají konkrétním žánrovým zařazením. Žánry jsou zde právě naopak klíčovým nástrojem ke komunikaci s tehdejším i současným čtenářem, jemuž sdělují vyprávění skrze různé prvky a postupy.

Jan Švábenický